NOVINKA W.D.Storl - Jsem součástí lesa

NOVINKA W.D.Storl - Jsem součástí lesa
Kód produktu: AD3346
Cena bez DPH: 10,91 €
Cena s DPH: 12,00 €

úryvky z knihy:

 

Jak mne mravenci naučili psát

 

Celkem vzato jsem vždy hledal domov, kořeny.

Dítě ještě velmi dlouho potřebuje ochranu a teplo, jaké mu milující lidé a bezpečný domov mohou poskytnout. Ale pro mne již brzy přišlo slzavé loučení. Dědeček, který mi vyprávěl pohádky, babička, která mi pletla teplé svetry a kalhoty, vařila heřmánkový čaj, když jsem byl nemocný, teta, která svýma chrpově modrýma očima i v zamračených dnech rozdávala kousek nebe - ti i ostatní milí příbuzní stáli na nákladovém nádraží v Crimmitschau u odstavné koleje. Pak parní lokomotiva zatáhla a rozjela se. Shromážděný hlouček byl, viděno skulinami nákladního vozu, stále menší a menší. Každý klik-klak železných kol, každé zasupění lokomotivy a každý okolo se mihnoucí sloup mne unášel dále od zelené zahrady mého dětství, od zemitě vonícího sklepa, od domácího buku s červenými listy, od hub, které jsme sbírali v lese, od březového hájku. To byl první zlom, první odtržení, první malá smrt v mém životě.

Bylo vlhko a vál svěží větřík, když jsme - moje matka a já - před východem slunce, docela blízko od ruské komandatury, prolezli dírou v ostnatém plotě přes hraniční zónu. V Oldenburgu na nás čekal otec, který se právě vrátil domů z válečného zajetí.

Nyní jsme bydleli v maličkém podkrovním pokojíku, kde bylo místo pouze pro jednu postel, jednu pryčnu, komodu se džbánem na vodu a umyvadlem, uprostřed města plného běženců. Tam potom také začala škola, která mi připadala jako vězení. Tady, ve studeném vlhkém Oldenburgu, byl hlad tak silný, že se člověk musel vzbudit uprostřed noci, protože snil o tom, že cvakajícími zuby kouše do krajíce chleba s máslem.

Ve městě, kde si děti, které ztratily své otce a byly traumatizovány odsunem a nocemi s bombardováním, den co den přehrávaly válku, jsem se já učil létat. Jedna ze slepic, které soused choval na zadním dvorku a jejichž křídla nebyla přistřižena, vylétla vzhůru na vysoký buk a odtud na břidlicovou střechu. V noci ke mně toto zvíře promluvilo: „Ano, i ty můžeš létat!“ Tu jsem zamáchal svými pažemi a nešikovně se zatřepetal. Brzy ale, v následujících nocích, jsem se zdvihl a letěl daleko a vysoko nad zemí. Spouštění se dolů a přistání bylo mnohem obtížnější, tak jako na horské dráze mi to obracelo žaludek. A někdy mne v letu pronásledovaly stíny, kterým jsem stěží mohl uniknout. Někdy jsem vniknul hluboko do země, která se skládala z mnoha podlaží, obydlených hašteřícími se trpaslíky. Někdy jsem potkal obry, kteří s trpaslíky bojovali. Pokoušel jsem se se všemi vycházet, mluvit s nimi, smiřovat je mezi sebou.

Ano, byl jsem zasněný a špatně jsem se učil ve škole. Hodně špatně. Naštěstí tehdy ještě nebyli školní psychiatři.

Raději jsem místo do školy chodil do zanedbaného parku kněžny Cecílie. Malý zámeček byl rozbombardovaný, na loukách pěstovali běženci kapustu a mrkev, ale nádherné staré parkové stromy lákaly k lezení. V ruinách knížecí lázně jsme sbírali pulce, a v horkých dnech jsme se cákali ve vodě. Vedle parku byla botanická zahrada. Tady jsme řádili a zaměňovali tabulky, abychom pozlobili zahradníky. Jakmile někoho dopadli, dali mu pořádný výprask. Mne nechytili, svižně jsem přelézal plot. Ale jednou jsem si přitom roztrhl kalhoty, a pak byl výprask doma. V botanickém parku jsem se také naučil jméno mého prvního rostlinného spojence, popence obecného.

Za domem, ve kterém jsme bydleli, jsem v suti založil malou zahrádku: brambory, nějakou zeleninu, a také jsem tam zasadil kanadský zlatobýl (Solidago canadensis) - mého dalšího „rostlinného spojence“. Znamenitě se jim tam dařilo. Tak znamenitě, že mne naše domácí obvinila, že jsem jí ukradl dobrou zahradní zeminu z jejích zeleninových záhonů. Příčinou ale přitom byly četné koňské koblihy, které jsem pro své rostlinné přátele sbíral vždy cestou do a ze školy.

V létě mezi 4. a 5. třídou, krátce před tím, než jsme se vystěhovali, jela školní třída, skládající se z 50 kluků, na třítýdenní výlet na vřesoviště. Putovali jsme, plavali ve studených rybnících, nadšeně hráli hru „dobýt vlajku“, vyřezávali lodičky z tlusté borové kůry, pozorovali ovčáky s ovcemi, chytali žáby a prováděli všechno, co tak kluci v tomhle věku provádějí. Ve škole jsme pak měli napsat slohovou práci o našich letních zážitcích. Napsal jsem tedy o mravencích, nad kterými jsem hodiny a hodiny hloubal a kterým jsem přihlížel, jak tahají dřevíčka a borové jehličí, jak zakládají dlouhé silnice, jak se při setkání navzájem ohmatávají svými tykadélky, jak hlídači hlídají vstupy, jak přepadnou housenku. Všechno, co jsem pozoroval, jsem do slohové práce napsal. Očekával jsem jako známku obvyklou čtyřku nebo pětku. Ale tentokrát mi učitel vynadal, byl rozzlobený a chtěl vědět, odkud jsem to opsal. Tak dobře by to přece někdo jako já jakživ nemohl napsat. A nemám lhát!

Od tohoto okamžiku jsem uměl psát. Již první rok ve Spojených státech jsem psal - za pomoci slovníku - slohové práce, které jsem musel ve škole předčítat celé třídě. Brzy jsem je musel předčítat všem třídám. Jedna učitelka - od ní jsem se naučil psát na psacím stroji - mi řekla: „Slib mi, že se staneš spisovatelem!“ Ne, tím jsem rozhodně být nechtěl. Pecivál! Pisálek! Nikdy, nikdy, nikdy. Chtěl jsem do volné přírody, stát se lesníkem nebo rančerem. Protože mi ale vždy bylo zatěžko odmítnout, vyslovil jsem tichounké „ano“. Člověk by si měl dát pozor, co říká. Možná má to slovo přece jen závaznou moc?

Od indiánů jsem se naučil mnohem později, že zvířata jsou moudřejší než lidé. Zvířata ještě většinou žijí v čase snů. Ještě se neztratila v labyrintu myšlenek, které plodí velká, do sebe uzavřená hlava, nýbrž jsou stále ještě spojená s Velkým Duchem, s moudrostí nebes a země, s božstvím. Když člověk vstoupí do jejich snového světa, mohou být jeho učiteli. U mravenců jsem asi skutečně do jejich světa vstoupil, musel jsem to vše prožít ve stavu tranzu. Naučili mne, jak psát. Každé černé písmenko na bílém papíře je jeden mravenec. Každá řádka je mravenčí silnicí. Mraveniště je vlastně svým způsobem mozkem, součástí vědomí lesa.

 

 

Poselství cheyenských stařešinů

 

V říjnu roku 2000 se konala velká mezinárodní šamanská konference v Garmischi. Nemělo jít o nic méně než o ozdravení Země a ozdravení lidské společnosti. Se svými „šamany“ vystupovaly různé komerční organizace. Etnologové, mající něco společného s AGEM (Arbeitsgemeinschaft für Ethnomedizin) nebo se SAC (Society for the Anthropology of Consciousness), byli požádáni, aby pro konferenci zmobilizovali šamany, léčitele a jasnovidce, se kterými se seznámili ve všech částech světa během svého bádání v terénu. I já jsem byl osloven. Po dlouhém přemýšlení jsem poslal dopis starému Georgovi Elkshoulderovi, strážci cheyenských tradic.

Starý indián, který ještě nikdy neopustil hory a stepi amerického západu, dorazil do Mnichova po dlouhém cestování, a vzhledem k časovému posunu celý roztřesený. Příští den již měl vystupovat v kongresovém sále.

Všichni jsme se snažili ho probudit, a když už si konečně chtěl natáhnout své kovbojské boty, měl už vlastně dávno vystupovat na pódiu před shromážděným davem. Navzdory naší netrpělivosti se zeptal: „Kde je snídaně?“ Neměli jsme jinou volbu, než kapitulovat před Indian Time, indiánským časovým pojmem. V Indian Time má vše svůj přirozený čas. Zde nemají místo abstraktní, kvůli postupu hodinových ručiček pevně stanovené termíny. Naštěstí ostatní „šamani“, kteří se očividně považovali za velmi důležité, dalece překročili svůj čas pro vystoupení, určený programem. Když jsme dorazili do kongresového domu, bylo to přesně v pravý čas. Sedělo zde kolem 1000 vědychtivých, hledajících a dychtivých duší, hermeticky uzavřených v budově ze skla a cementu. Napjatě zírali na pódium, na další vystoupení. Jak by bylo možné tam, izolovaně od přírody, předvést něco „šamanského?“

Běžel jsem rychle do zahrady, natrhal jsem několik léčivých a jedovatých bylin, několik větviček, naplnil jsem hlínou pytel - a ten jsem pak vysypal na parketovou podlahu. Thomas Eberle bubnoval, Hky Eichgorn hrál na Yedaki (Didgeridoo), zatímco já jsem vykuřoval jalovcem, pelyňkem, jedlovou pryskyřicí a mateřídouškou, a pro přírodní bytosti a ochránce zdejší země stříkal vodu. (Elkshoulder) Jelení rameno zatím seděl na židli, do sebe zahleděný, kovbojský klobouk stažený hluboko do obličeje. Když jsme byli hotoví, zašeptal jsem mu: „Řekni něco, udělej něco!“

„Co mám udělat?“ zeptal se.

Prosil jsem ho: „Copak nevidíš, jak jsou ubozí? Alespoň jim požehnej.“

Nechal si podat trochu žhnoucího troudu, nasypal na něj trošku jalovčinek z jalovce, Red Cedaru, které měl u sebe v kapse košile. Pak vzal pero, které jednou vytrhl živému orlovi, 2 a nechal stoupat vinoucí se modrý kouř nad dav. Absolutní ticho v sále. Pocit svátosti.

Vlastně by mělo toto velmi silné gesto požehnání stačit. Ale moderní lidé prostě již jsou konzumenti, sotva již disponují smysly, které by mohly vnímat vnitřní, duševní dění. Chtěli show, zábavu.

Po vystoupení se na starého indiána vrhla horda lidí od tisku. Elkshoulder se ale nenechal vyfotografovat: „Když mne zadržíte tím lapačem duchů, musím zemřít.“ „Ale já jsem od Bild-Zeitung!“ křičel reportér rozhořčeně, jako kdyby chtěl říct: „Každý přece chce do Bild-Zeitung!“

U oběda se všemi těmi šamany, etnology a dalšími pestrými osobnostmi se chtěl Elkshoulder učinit neviditelným. Pohlédl na mne: „ Kde jsou všichni ti medicinmani, o kterých jsi říkal, že chtějí udělat pow-wow3 o léčení přírody? Vidím zde pouze Ceremonial People (obřadníky) a show men (baviče). A ten tam“ - ukázal na jednoho velmi populárního, mezinárodně vystupujícího šamana - „ten má sice pera na klobouku, ale létat neumí, je to lhář!“ Elkshoulder vůbec ani nevybalil váčky, které jeho žena ručně šila a pečlivě zdobila, a které přivezl jako dárky pro očekávané medicinmany. Na konci své návštěvy je prostě nechal ležet.

Odpoledne se pak měl ještě konat takzvaný seminář se starým medicinmanem. „Co tu mám dělat?“ ptal se mne, když jsme seděli v sále, obklopeni 250 účastníky. Něco vyprávět? Ne, to dělat nebude. Člověk tak pouze bezvýznamným vyprávěním plýtvá svou energií, svou léčitelskou mocí.

V rozpacích jsem shromážděnému davu řekl: „Je ctí mít u nás stařešinu kmene Cheyenů. Mlčme prostě a nechme na sebe působit jeho přítomnost.“ Elkshoulder stáhl svůj klobouk ještě hlouběji do obličeje.

Nějaká paní prolomila napjaté mlčení: „Mohl byste nám ukázat nějaký rituál?“

„Proč rituál? Je tu někdo nemocný a potřebuje pomoc?“ ptal se mne tichým hlasem. Nastalo ohromené ticho.

Později mi řekl, že se rituály jen tak neprovádějí. Rituály působí, dávají do pohybu cosi v duchovním světě. Neprovádějí se jen tak libovolně, nebo k zahnání nudy či pro zábavu. Pokud si s tím někdo jen tak hraje, může to mít těžké následky - člověk na sebe může přivolat neštěstí nebo nemoc, mohou dokonce zemřít koně nebo děti.

„Nemohl byste alespoň zazpívat indiánskou píseň?“ zeptal se někdo další. Přeložil jsem to a požádal ho, aby něco zazpíval. No dobře. Vzdychl, postavil se, zazpíval něco, co připomínalo vytí kojota, a opět si sedl. „Co jsi zpíval?“ ptal jsem se ho. „Ta píseň znamená: „Jsem válečník v cizí zemi a nevím, jestli se živý zase dostanu zpět domů!“

Elkshoulder tráví většinu svého času v divočině, především na posvátné medvědí hoře Nowah´wus v Black Hills, kde komunikuje se zvířecími duchy a s duchy přírody. Tyto bytosti jsou také těmi, kdo mu darovaly sílu pro léčení. Protože se zjevně necítil dobře mezi zvědavými cizinci, opustili jsme kongres a projížděli mezi zasněženými tyrolskými kopci. Během cesty neplýtval časem na zbytečné komentáře. Ponořil se zcela do svých myšlenek. Ostře vše sledoval: každý kopec, každý strom; neušel mu žádný pták, žádné zvíře. Starý Cheyen byl zcela v přítomnosti, „zde a nyní“, byl zcela lovcem, zcela válečníkem. „Krásná země!“ řekl krátce.

Později se mne zeptal: „Proč jsi mne vlastně pozval?“ Pokusil jsem se mu vysvětlit, že my, moderní Evropané, jsme vše ztratili: „My již nemáme žádné rituály, žádné svaté písně. Nevíme již, jak máme žít v přírodě.“

Podíval se na mne: „Nic jste neztratili! Ještě je vše zde, stromy, kopce, řeky, také zvířata. Zeptejte se jich. Ony to vědí!“

Nechtěl jsem a ani jsem mu nemohl vysvětlovat, že moderní lidé zapomněli, že se dá hovořit s kameny, rostlinami a zvířaty, a že na tuto možnost již ani nevěří.

Celkově se Elkshoulder vyhýbal kontaktu s Veho, „bílými duchy“, kteří v 19. století vpadli do loveckých oblastí prérijních indiánů. Proto sotva mohl vědět, že běloši své vědomosti získávají díky experimentálnímu výzkumu a chápou je jako soubor objektivních faktů. Také nevěděl, že tito civilizovaní lidé nahlížejí na přírodu jako na bezduchou, a že jsou toho mínění, že z ní mohou libovolně těžit pro své účely. Zrovna tak nevěděl, že je považováno za znamení psychózy nebo v lepším případě za neškodné bláznovství nahlížet na rostliny, zvířata a kameny jako na „příbuzné“ a hovořit s nimi tak, jako hovoříme s lidskými příbuznými.

Elkshoulder je dědicem šamanského loveckého národa. Pro něj, tak jako pro jiné šamany, nikdy není duchovno něčím abstraktním, a už vůbec ne tím, co by bylo možno nalézt jen mezi deskami knihy. Duchové, démoni a božstva, se kterými pravý šaman je ve styku, se nacházejí ve skalách a v potocích, ve stromech, bylinách, v ptácích a zvířatech okolo něj. Posvátno je přírodě vlastní, je v ní obsaženo.

Nemocí moderních lidí je to, že již nejsou spojeni s přírodou, která je obklopuje. Elkshoulder také nemohl pochopit indiánské nadšence, kteří ho během schůzky obléhali a hrdě mu vyprávěli, že již několikrát v Dakotě při Slunečním tanci Siouxů tančili s křížem v hrudi a zpívali léčitelské písně plné síly, a že je provozovali pak i zde. Dal jim na srozuměnou, že zpívat léčitelské písně a tančit posvátné tance smí jen ten, kterému je darovali Maiyun, mocní přírodní duchové. Jednoduše je převzít nebo napodobovat je nebezpečné. Kromě toho náleží tyto písně a tance duchům hor, řek, stromů nebo zvířat, kteří žijí tam v Americe. Zde v Evropě jsou domovem jiné duchovní bytosti. S nimi je správné vstoupit v kontakt. „Je nesmysl se hnát do Death Valley za hledáním vize, jestliže chcete komunikovat s duchovními bytostmi, které jsou zde.“

 

 

 

Byla to sice prázdninová osada, kde jsme bydleli, ale mnohé domy byly obydlené po celý rok. Všechno řádní lidé, stále módně oblečení, načesaní a vždy čerstvě vysprchovaní. Zahrady byly osázené exotickými rostlinami ze zahradního centra, trávníky byly krátce střižené. Koho potom udiví, že jsme měli potíže, když jsme trávník nesekali. Neměla to být žádná úmyslná provokace, my jsme prostě shledali, že plané rostliny a kvetoucí trávy jsou mnohem krásnější, než jednotně zelený travní koberec. „Hallo Müslis!“ zdravili nás někteří, když nás míjeli. Občas na nás ukázali prstem a komentovali jízlivě: „Zelenější než zelená!“ Nakonec se shromáždila před naším plotem u zahrady mládež, která sborově posměšně volala: „Zelení! Zelení! Zelení!“ Připadalo nám to spíš veselé. Vůbec jsme nevěděli, co tím „Zelení!“ mínili, protože ve své domovské zemi jsem nebyl víc než 30 let a o politickém prostředí jsem měl jen mlhavé tušení. Ale bylo to stále méně veselé. Za chvíli mi ulámali slunečnice, nasázené u plotu. Nevěděli jsme, kdy začnou létat první kameny. Co mne udivilo bylo, že se u té mládeže nejednalo o žádné punkery, rockery nebo jiné, jako asociály označené lidi, nýbrž o zcela normální, do nejnovějších značkových hadrů čistě oblečené školáky. Když jsem si s nimi chtěl popovídat, utekli. No dobře, tak jim to vysvětlím černé na bílém. Postavil jsem u zahradních vrat malou vývěsní tabuli, na které bylo možno číst následující:

......................................................................................................................

Vážení lidé na procházce!

To, co zde vidíte, není zanedbaná zahrada,

Nýbrž přírodní zahrada. Příroda nikdy není nepořádná.

Možná bychom potřebovali novou estetiku,

abychom pochopili její krásu. Nejsou krásné ty

kvetoucí trávy a divoké květiny?

Dávají včelám a motýlům nektar,

zpěvným ptákům cenná semena jako krmení.

S veškerou úctou

DR. WOLF-DIETER STORL

........................................................................................................................

 

Bohužel to nevedlo k žádnému uklidnění situace. Naopak, dráždilo je to, vývěsku strhli a rozervali. Aby to nebylo ještě horší, šel jsem k sousedům, představil se a informoval je, že i přes svůj vous a dlouhé vlasy nejsem ani rozvratník ani ekorevolucionář, nýbrž jsem jen spisovatel a milovník přírody. Pak už nás nechali na pokoji. V příštím roce jsme užaslí zírali, že soused šikmo proti nám také svůj trávník neseká a jiný, na rohu, taky ne. Mimovolně jsem se odvážil razit novou cestu, nepoddal jsem se konvencím, a už tu byli další, kteří následovali mého příkladu.

 

Brzy jsme si mohli dovolit živit psa. Přivezli jsme si od Carla, toho umělce, malé, tlusté štěně ovčáka, které, protože bylo sotva ochlupené, vypadalo jako zápasník sumo. Když se mu jednoho dne zježily chlupy na zátylku a ono kňučíc, zvracejíc žluč, se potácelo sem a tam, mysleli jsme, že ho dostihla vzteklina. Zavřeli jsme ho a čekali. Po několika hodinách bylo zase úplně normální. Po několika týdnech mělo takový záchvat zase. Zeptal jsem se veterináře, který očkoval alpský skot, co by to mohlo být. „Ten pes má epilepsii. S tím se nedá nic dělat. Záleží na tom, jestli s tím můžete žít vy“, vysvětlil mi.

 

„Ale přece, tady se dá něco dělat“, řekla moje žena. U postižených, se kterými jsme pracovali v Ženevě, vypozorovala, že je postihly epileptické záchvaty vždy, když se pro toho postiženého situace stala stresovou. „Potřebuje ženu jako protiváhu.“ Tak jsme našemu Sumovi opatřili fenku, a skutečně, žádné další záchvaty se nevyskytly. Naopak byla brzy miloučká štěňátka.